Montessori metoda

“V dítěti leží osud budoucnosti. Kdokoli si přeje úspěšnou společnost, musí chránit dítě a pozorovat přirozený způsob jeho jednání. Dítě je tajemné, silné a obsahuje v sobě tajemství lidské povahy. Kdokoli si přeje následovat moji metodu, potřebuje pochopit, že nesmí uctívat mne, ale sledovat dítě jako svého učitele.”

Začátkem 20. století se rozšířilo reformní hnutí nové výchovy, které bralo ohled na osobnost dítěte, uznávalo jeho přirozenost, zájmy a potřeby. Jedním ze směrů, který patřil k tomuto hnutí byl i pedagogický systém Marie Montessori, jehož zakladatelkou byla stejnojmenná italská lékařka.
V 19. století byly ženy chápané jako nesvéprávné a nesamostatné bytosti. Byly vnímané jako matky, manželky, dcery, které musí věrně stát po boku muže. Ženy nemohly aktivně zasahovat do společenského a politického života a neměly právo na vyšší vzdělání.V tomto pro ženy nepříznivém období přišla na svět žena, kterou by bylo možné nazvat jediným „mužem“ tehdejší italské pedagogické generace.

Osobnost M. Montessori

Marie Montessori se narodila v Itálii roku 1870 v obci Chiaravalle. Prosadila si studium lékařství, které bylo v této době přístupné jen mužům a roku 1896 byla jako první žena v Itálii promována lékařkou (doktorát z psychiatrie). Zajímala se a studovala práce o postižených dětech, pracovala s nimi na psychiatrické klinice. Později se začala věnovat také výchově a vzdělávání „zdravých“ dětí a dosáhla v této oblasti vynikajících výsledků. V roce 1907 otevřela první mateřskou školku – Casa dei Bambini v Římě pro 50 zanedbaných dětí. Kde začala rozvíjet svůj vzdělávací model.

Jako její podstatnou hypotézu lze uvést to, že každý člověk má přirozený sklon k vývoji. Tedy dítě v podnětném prostředí za pomoci vhodných pomůcek získává přirozený zájem, vhodné návyky i vlastní názor. Dítě se naučí chodit, mluvit, manipulovat s předměty skrze svou vlastní tvořivost – nikoli proto, že ho to dospělí učí. Na základě toho vypracovala tzv. Metodu Montessori, která pomocí speciálních učebních pomůcek a vytvořením vhodného prostředí podporuje přirozený zájem dítěte, pomáhá mu zafixovat si správné pracovní návyky i vytvářet svůj vlastní úsudek.

Za svoji práci byla Maria Montessori dvakrát nominována na Nobelovu cenu míru. Dle ankety New York Times byla v r. 1950 vyhlášena nejpozoruhodnější ženou první poloviny 20.století.

Zemřela 6. května 1952 v holandské vesnici Nordwijk-aan-Zee, kde je také pohřbená.

Základní principy pedagogického systému Marie Montessoriové

Montessori pedagogický systém je ucelený a propracovaný systém respektující vývojová období dítěte.

Cílem Montessori pedagogiky je vychovávat svobodné, zodpovědné a samostatné osobnosti, které umí řešit problémy, vzájemně si naslouchat, chrání naši planetu, rozumí okolnímu světu i vesmíru v jeho celistvosti, jsou upřímné, trpělivé, tolerantní, ale zároveň se nebojí říct svůj názor.

Respektuje individualitu každého dítěte, nechává jej pracovat na své osobnosti podle svého vnitřního učitele. Tak vedle sebe můžou pracovat děti různého věku a na různé úrovni poznání v toleranci, respektu a lásce.

Nehodnotíme děti, ale učíme je, aby každé dítě umělo samo ocenit a dokončit svou práci. V atmosféře klidu se tak v dětech utváří zdravá sebedůvěra, vnitřní klid a harmonie. Podporujeme děti ve vzájemné komunikaci a spolupráci, v samostatnosti a seberealizaci.

Vzdělávací systém Montessori vychází z potřeb malého dítěte, učí ho rozvíjet jeho přirozené schopnosti a smyslové vnímání.

Je výsledkem dlouholetého hledání a ověřování metod vzdělávání malých dětí v předškolních zařízeních a školách, ale také v rodině. Rodiče upozorňuje na závažnost jejich poslání, připomíná, že láskyplným a nerepresivním přístupem k dítěti mohou kladně ovlivnit život celé společnosti i budoucnosti lidstva.

K základním principům pedagogického systému Marie Montessori patří:

  • připravené prostředí,
  • polarizace pozornosti,
  • svobodná volba,
  • senzitivní fáze,
  • věkově smíšené skupiny,
  • absorbující duch.

Připravené prostředí

Domácnost a škola by měly být místem, kde může dítě volně žít a zároveň se sociálně rozvíjet. Marie Montessori se intenzivně zaobírala studiem optimálních podmínek, které podněcují k činnosti. Prostředí posuzovala z hlediska respektování didaktických principů a z hlediska organizace školy, jako místa přátelství a spolupráce dětí. Princip připraveného prostředí je hlavním motivem v teorii i praxi pedagogiky Marie Montessoriové. Bez připraveného prostředí není možná konstruktivní činnost dítěte, ani realizace požadavky a možnosti svobodného výběru práce. Základním předpokladem pro vytvoření připraveného prostředí je místnost. Jejími charakteristickými vlastnostmi jsou světlost a vzdušnost. Místnost by měla být „správně malým domem dětství“. Měla by být vybavená předměty, které svou velikostí a hmotností odpovídají vzrůstu dítěte. To znamená malé stoly, malé židle, zmenšené toaletní potřeby, malé koberečky, malé příbory, malé nádoby a ubrusy. Všechno to musí být předměty, které pro děti nejsou těžké a můžou je kdykoliv přemístit. Charakteristickým znakem připraveného prostředí je všudypřítomný pořádek. V prostoru by neměl být zbytečný materiál, protože to na dítě může působit chaoticky. Platí jasný požadavek, že jenom věci které slouží vývoji dítěte mají místo v připraveném prostředí. Všechno, co by mohlo stát proti němu, i kdyby to byly jenom bezvýznamné maličkosti, mělo by být z prostředí vyloučeno.

Polarizace pozornosti

Polarizace osobnosti je důležitým principem, ke kterému Marie Montessori dospěla pozorováním dětí při práci s materiálem. Tento jev se stal základním kamenem při vytváření jejího pedagogického systému. Je to klíčový objev, který ukázal, jak účinně podporovat přirozený vývoj dítěte. Polarizovaná pozornost je maximální soustředěnost dítěte na jednu činnost. M. Montessori si poprvé tento jev uvědomila, když pozorovala asi tříletou holčičku, jak se zájmem zasouvá a zase vytahuje válečky z kulatých otvorů. Tyto válečky měly různé rozměry a pro každý bylo potřeba najít odpovídající otvor. Bylo pro ni překvapující, jak toto dítě vydrží opakovat stejné cvičení znovu a znovu s neopadajícím zájmem.

Polarizace pozornosti je rozdělená do tří fází:

  1. Přípravná fáze
    Charakteristickým znakem této fáze je nepokoj, hledání, očekávaní. Dítě hledá podněty odpovídající jeho vnitřním potřebám. Dítě musí mít možnost pohybovat se, brát věci do rukou a dávat je zpátky na místo. V porovnaní s další fází trvá krátký čas.
  2. Fáze velké práce
    V této fázi dítě věnuje všechnu pozornost činnosti, kterou si vybralo a nenechá se nikým a ničím vyrušovat. Opakovaně vykonává činnost, přičemž překonává překážky a řeší problémy. Hlavním znakem této fáze je úplný zájem o práci. Dochází tady k dialogu mezi dítětem a věcmi, které používá. Dítě je úplně koncentrované, a tím si osvojuje poznatky, které jsou tím trvalejší, čím hlubší je koncentrace pozornosti.
  3. Fáze klidu
    Poslední fází je uklidnění a zpracování vjemů a poznatků. Potřeba poznání je nasycena. Dítě je klidné, prožívá radost a uspokojení. Konkrétním projevem uspokojení je uložení materiálu na své místo. Důležité je dokončení celých cyklů aktivit, protože jenom zpracovaný výsledek poslední fáze přináší dítěti vlastní vědomosti. Takto si dítě může v klidu a svobodně utvářet nejdůležitější funkci svého ducha – koncentraci. S tímto fenoménem souvisí i další velmi důležitý pojem v pedagogice Marie Montessori, a to je normalizace dítěte.

Normalizace dítěte

Normalizované dítě je duševně zdravé dítě, které se může harmonicky rozvíjet přiměřeně svým vlastním rozvojovým impulzům. Normalizované dítě relativně brzy projeví svou inteligenci, dokáže se ovládat a dává přednost systematické činnosti. U takového dítěte se projevuje sociální cítění s jinými a porozumění pro jiné. Dítě se normalizovaným stává ve chvíli, kdy se úplně soustředí na určitou opakovanou sérii pohybů. Jakmile dítě objeví vhodnou činnost, poruchy osobnosti se u něho ztrácí. V případě, že připravené prostředí působí na dítě do takové míry, že je motivované k určité konstruktivní činnosti, věnuje ji všechnu svoji energii. Objeví se nový typ dítěte a tehdy říkáme, že dítě je normalizované.

Svobodná volba

Zabezpečení svobodného vývoje dítěte je základním požadavkem pedagogické teorie i praxe Marie Montessori. Z tohoto požadavku vychází rovněž hlavní krédo jejího pedagogického systému „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“

Svobodná volba se týká:

  • výběru činnosti (které se dítě bude věnovat),
  • místa (kde bude danou činnost vykonávat),
  • času (kdy bude s materiálem pracovat),
  • počtu opakovaní (jak dlouho bude s materiálem pracovat),
  • s kým bude pracovat (samotné nebo s partnerem).

Předpokladem svobodné volby je připravené prostředí. K dispozici musí být vhodné pracovní
materiály. Dítě musí věci, z nichž si má vybírat dobře poznat a každá věc musí mít své stálé místo. Je důležité si uvědomit, že svobodná volba má taky svoje omezení. Mnoho lidí chápe svobodu tak, že necháme děti dělat všechno, co je napadne. Avšak v pedagogickém systému Marie Montessori nejde o neomezenou svobodní volbu práce. Existují zde určité hranice. Když si dítě vybere materiál, nemůže s ním zacházet jak chce. S materiálem dítě vždy pracuje tak, jak je to vhodné. Je důležité si uvědomit, že Montessori materiál se nepoužívá jako hračka. Jestli mluvíme o svobodě, musíme také mluvit o disciplíně. Svoboda a disciplína se vzájemně podmiňují. Jsou to „dvě strany jedné mince.“ Během činnosti dítě poznává své možnosti, ale taky hranice – hranice svého rozumu, hranice věcí, hranice času a hranice, které kladou rodiče a učitelé.

Senzitivní fáze

Senzitivní fáze jsou ohraničené časové úseky, období zvláštní citlivosti a vnímavosti dítěte. Jedná se o zvláštní sklon, který slouží na získání určité schopnosti. Jakmile si dítě danou schopnost osvojí, zvýšená citlivost se ztrácí. Úkolem pedagoga je rozpoznat tyto senzitivní fáze. Marie Montessori mluví o pozitivních a negativních příznacích. Pozitivní příznaky se objeví, když je dítěti v připraveném prostředí umožněná volnost a svobodná aktivita. Dítě reaguje s vděčností a radostí, se zájmem se začíná věnovat určité činnosti a dochází k polarizaci pozornosti. Negativní příznaky se objeví, když v prostředí existují nějaké překážky, které můžou způsobit prudký výbuch dítěte a jeho zoufalství se může zdát jako bezdůvodné. U dítěte se projeví agresivita, frustrace, náladovost. Toto může ovlivnit vytváření obrazu a sobě i o světě.

Rozlišujeme tyto senzitivní fáze:

  • fáze pro řeč (od 0 do 6 let),
  • fáze pro řád (od 0 do 3 let),
  • fáze pro zjemňování smyslů (od 0 do 6 let),
  • fáze pro zájem o malé věci (od 0 do 2 let),
  • fáze pro rozvoj sociálních vztahů (od 2 do 6 let),
  • fáze pro pohyb (od 1 do 4 let).

Věkově smíšené skupiny

Podle Marie Montessoriové je „míchání“ dětí různého věku velmi důležité. V Montessori třídách společně pracují děti od tří do šesti let a tyto skupiny se vytvářejí úplně přirozeně. Zkušenosti z praxe ukázaly, že děti různého věku si vzájemně ochotně pomáhají. Mladší děti vidí, co dělají starší děti a jsou zvědavé. Mezi staršími a mladšími dětmi existuje zvláštní duch komunikace a souladu, který se dá jenom těžko objevit mezi dítětem a dospělým. Tříleté dítě se zajímá o to, co dělá pětileté dítě. Starší děti se zase rádi na chvíli stávají učiteli maličkých. Tím že mladší děti pozorují starší děti při různých činnostech, se duševně připravují na své budoucí úkoly. Vytváří se tady větší prostor pro kooperaci. Věkově smíšené skupiny zamezují intelektuální soutěživosti mezi dětmi a stírají mezi nimi rozdíly. Marie Montessori to charakterizuje slovy: „U nás nejsou malé děti zahanbené dětmi staršími proto, že starší toho víc umí. Cítí, že jejich čas také přijde, až povyrostou. Na obou stranách je láska, obdiv a skutečné bratrství. Nejenže děti netrápí závist, ale jakýkoliv úspěch ve třídě v nich vyvolává nadšenou odezvu.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, věkově smíšené skupiny mají množství výhod. Děti se učí vzájemné spolupráci, jsou vůči sobě solidární, mají větší zájem o úspěch celé skupiny než o svůj vlastní, nezávidí si, chovají se zdvořile. Tímto způsobem se připravují na období dospělosti, kdy budou muset žít v obrovské věkově smíšené skupině, zvané svět.

Absorbující duch

Absorbující duch se u dětí vyskytuje jenom v období raného dětství, tj. od narození do šesti let. Umožňuje, aby dítě v prvních letech svého života nasávalo podněty ze svého okolí stejně lehce jako houba vodu. Toto nasávaní, absorbování, probíhá úplně volně a zůstává nevědomé. Podstata absorbujícího ducha spočívá v lehkém a neuvědomělém osvojování si vědomostí, jejichž existence je trvalá. Marie Montessori říká, že absorbující duch všechno přijímá, všemu věří, akceptuje chudobu i bohatství, akceptuje každou víru, předsudky a zvyky ve svém okolí. Období, ve kterém se u dětí vyskytuje absorbující duch, Montessori
rozdělila na dvě části. První období trvá od narození do tří let a druhé období trvá od tří do šesti let života dítěte. Dítě od tří do šesti let využívá nové možnosti vědomého záměrného působení na prostředí a prožívá velmi aktivní období. Díky příležitostem k vědomé činnosti se nyní mohou projevit jeho skryté schopnosti. Činnost dítěte není jen hrou nebo sledem náhodných pohybů. Je to práce, kterou je potřeba udělat, aby člověk dospěl. Dítě absorbuje svět jakýmsi podvědomým druhem inteligence a pak ho chytne do vlastních rukou. Dítě má ještě pořád schopnost absorbovat své okolí, ale rovněž začíná aktivně sbírat zkušenosti. Nevyužívá už jenom své smysly, ale zapojuje také svou ruku. Zatímco předtím absorbovalo svět pohledem a ostatní je nosili z místnosti do místnosti, teď se chce všeho samo dotýkat. Je pořád něčím zaujaté, šťastné a jeho ruce jsou neustále v pohybu. Jeho intelekt se už nerozvíjí jen tím, že existuje. Tomuto období se někdy říká „požehnaný věk her“. Působení absorbujícího ducha je omezené jen na období raného dětství a proto je potřeba toto období využít všude tam, kde je to možné. Je důležité, aby dítě mělo už od narození možnost získat vědomosti v této neuvědomělé formě.